kultur kout
JÄRPEN – FOTO BERLIN
Järpen – foto berlin
Järpen chodí do Rotesu rád a dlouho a možná stejně dlouho i chodil po Berlíně opravdovém.
[ Demoška na Třídě 17. července, Elsa v pozadí ]
[ Chodecký Ost-Panatscheck a West-Symbol ]
[ Siluetka s Elsou ]
SYNCRONICITY
Milan, přezdívaný Eskymák (ne že by smrděl rybama, aspoň tenkrát, ale vypadal tak), dělal barmana v klubu a je to už tak dávno, že v té době byl bar ještě přilepený na jiný stěně, než je po dlouhý leta teď. A jako každý barman, zvláště „v rokáči“, míval své dny. To znamená, že toho za večer vychlastal víc, než štamgasti.
Uprostřed jedné takové noci, když cítil, že jazyk těžkne a voči už neostří, si v posledním záchvatu profesionální zodpovědnosti uvědomil, že se musí postarat o kasírku s tržbou – jestli brzo upadne, někdo mu ji stopro sebere. Tak odvrávoral stranou a schoval si ji na bezpečné místo. Pak spokojeně splnil, co si už zkraje večera narýsoval.
Problém nastal druhý den, protože si nemohl vzpomenout, co to za bezpečné místo bylo. Marně všude šmejdil a postupně objevoval i ty kouty, kde do té doby ještě nebyl. Nebyla ani kasírka. A tak chybějící tržbu několik měsíců postupně splácel, krátce na to odešel pracovat do Nejdku. Kontroloval tam, zda jsou zodpovědně vybírány ovčí kakína z nastříhané vlny. Našel si paničku s bytem a do Varů, natož do klubu, vůbec nejezdil.
Po více jak roce bylo zapotřebí v klubu něco předělat a zámečníci tak pracovali už od brzkého rána. Tehdejší dobrá duše klubu, příležitostný barman, příležitostný technik a permanentní pomocník Dosty zatím vyklízel nahromaděné uskladněné krámy v šatně pro kapely. A najednou se rozletí dveře a do nich strká hlavu Eskymák, zvědavý, co se tak ráno v klubu děje. Po dlouhé době přijel do Varů vyřídit si doktora. A tak tedy vešel, sedl na bar a jal se vyprávět historky o ovčí vlně. Toho přichází Dosty, v ruce nalezený velký, papírový pytel se zapomenutou zásobou toaletních papírů. Co jako s tím má dělat. A hele, tady na dně je nějaká kasírka!
Ty krávo, to je ta moje, já věděl, že jsem to někam skoval! řve Eskymák a vítězně rozevírá šrajtofli asi s jedenácti litry.
Potesem penízky moje dyk sem si vás splatil… a zmizel k tomu doktorovi.
No věřili byste tomu? No nemoh´ přijít o 5 minut pozdějc? Nebo vůbec? Ale budiž mu to přáno, ale tohle muselo být nějaké přesně načasované vnuknutí.
ZA BAREM TEN KLUK
Barman Dan působil za barem klubu jako nepatřičné zjevení. Začátek 90. let byl totiž dobou konjunktury nově vznikajících rockových klubů. Bývaly v podobném designu, snad každý měl na stropě maskáčovou síť, balakrylem začernělé stěny a sem tam nějaké to graffiti. Štamgasti klubů byli buď vesměs postarší metaláci, andrgraundi nebo alternativci, jejichž životní postoj byl poznat už podle oblečení, a tatoo tehdy měli fakt jen největší drsňáci a ne kdejaká středoškolská fifinka. A do toho všeho za barem Propagandy vyčníval barman Dan, s krátkými vlasy pinglovsky ulízanými z čela dozadu, často v košili s límečkem a každý den dohladka oholený… Muzikou až tolik nežil, jak by se na zaměstnance rokáče slušelo, a tehdejší hvězdy Guns $ Roses měl totál na háku. Pivní kecy napitých rockerů ho nebraly, ale byl po uši zamilovaný. Do forda mustanga. Jednu takovou starou kraxnu si koupil v typicky vexláckým tunningu. Někteří rockeři s ním tedy měli už od první chvíle problém, dělení společnosti na máničky, pankáče a vexlácký travolťáky bylo ještě pořád trochu zažitý. Ale časem si obě strany baru na sebe vzájemně zvykly.
Dan byl z navíc z pinglovské rodiny, ale bydlel u svého dědy, který byl typický vyschlý, vrásčitý maďar s krhavýma očima po mnoha litrech vypité barack pálenky. Dědek se potloukal po putykách s houslema a možná, že si hraním opravdu vydělával. Každopádně, vždycky když se někde napral, přicházel úderem půlnoci s houslovým futrálem v podpaží do klubu, aby navštívil svého vnuka a nafasoval další kořalku zadara. A pokaždý sebou přitáhl nějakou starou cikánku a pokaždý jinou! Kdo by tušil, že jich tu je tolik.
Jednou ale přišel sám a zatím co jindy jsme mu nestáli ani za pohled, tentokrát měl družnou náladu a rád by si s kýmkoli vyměnil pár opileckých frází. Po chvíli dědek snahu o konverzaci omezil jen na obcházení všech hostů, tahal je za rukáv a než byl odehnán, stačil je informovat: za barem ten kluk - to je můj vnuk! Když mu konečně došlo, že si s nikým nepokecá, dřepnul si stranou sám ke stolu a jen tupě opile zíral. Danovi ho bylo líto, fofr už neměl a tak mu nalil vodku, postavil ji před něj a unaveně si přisedl k dědkovi. Ten zvedl ty svoje krhavý voči, podíval se na Dana vděčně a oznámil mu: za barem ten kluk - to je můj vnuk!
PANÍ, CO CETE
Pod klubem ve sklepě v tom samém domě, ještě dřív, než se začal stavět klub, někdy na konci roku 1990, začal jeden jugoš realizovat svojí verzi představy o soukromé restauraci. A tak byla Jaltská ulice (potažmo i Karlovy Vary) obohacena ve stejném roce nejen o klub Propaganda, ale i o téměř non-stop restauraci Tomi Bar. Ve večerních a nočních hodinách se v Jaltské ulici od té mísili máničky, rockeři a alternativní mládež s domestikovanými balkánci, německými sex-turisty na lovu, lovenými ťapkami, ale i s volavkami a cikánskými kapsářkami.
Po čase se na noční Jaltské vykrystalizovala početná feministická odnož romské iniciativy, vytvořená napříč generacemi – od starých cikánek v mnohavrstvých sukních, přes manželky jejich synů až po mladé cikánečky nebo dokonce bílé holky, které byly začleněny do rodiny. Na vysedávání v Tomi Baru a čekání na kafku v teple u kávičky nemělo tohle dámské komando asi dost kaček nebo to bylo jen neochotou přispívat do tržby panu Tomimu a tak i v nejblbějším počasí brázdily asfalt Jaltské a přilehlých ulic a vyhlížely německé zoufalce, kteří si mysleli, že se jim dostane exotického a přitom levného sexu.
Po čase romské krasavice zjistily, že v Propagandě je daleko levnější kafe než u jugoše a tak v jedné zvlášť nehostinné plískanici na kávičku zašly. Bohužel se hned ztratila bunda a tak tehdejší sekjůrity-bouchač Remi dostal pokyn už prostě tyhle baby dovnitř nepouštět. Od té doby to občas chodily zkoušet, jestli jsme si to nerozmysleli.
Jednou z dam ve spolku byla i vysloužilá volavka, která přes den byla častou návštěvnicí mojí videopůjčovny a jako jedna z mála svého druhu vydržela ten genetický tlak a vypůjčené filmy vracela. Do půjčovny chodila v doprovodu svého dlouholetého druha, který ji radil s výběrem – na sebe si filmy půjčovat nemohl, neboť tlak nevydržel, filmy dlužil a nezaplatil. Samozřejmě že členkou noční hlídky byla i jeho mrňavá matka, která nosila několik dlouhých sukní, navrstvených na sobě. A tak v noci ex-volavka trávila pracovní čas po boku své tchyně.
Jednou opět jejich vysunutá hlídka zkoušela, zda by dámy nemohly u nás dostat kávu, a klientka videopůjčovny mne přes otevřené dveře zahlédla uvnitř v klubu. Vystartovala po mě. Pááne vedoucím mě znááátéé já chódím do pučóvnýýý co já nésem taková jako ty cigáňky vénků ňáká taková špíná cigáňskááá ja nemůžů na káfééé??? Mrknul jsem na Remiho: paní znám, tu samozřejmě pusť dál, paní chodí k nám do půjčovny… Ex-volavka byla na vrcholu blaha a chtěla konverzovat. Svým dialektem dokola nám všem vysvětlovala, že vona zrovna není žádná taková špinavá cikánka jako ty venku …dyk mě pánéé vedoucí znatné nééé…
Venku byla ale fakt slota, vítr a déšť se sněhem a tak asi po čtvrthodině do dveří strčila zmrzlý obličej její tchýně, asi naštvaná, že její mladá si tam v teple kecá u kafe a jim venku se kosou třesou sukně. Její výčitky zněly asi jako …pastolo káre džakére dalange… Mladá ji začala oponovat, ale po pár slovech si uvědomila, že celou dobu nás přesvědčovala, že k nim nepatří a zarazila se. Přejela po nás pohledem, jestli ji sledujeme a obrátila se na tchýni: Páni co céte vás vůbec neznam.
PŘED PROPAGANDOU SE STŘÍLELO
Otrnul jsem a už jsem bral za normální, že za každý blijanec nebo rozbitou flašku v okolí Jaltské ulice mohl klub Propaganda, jeho návštěvníci nebo přímo já sám, ačkoliv v okolí bylo a je dosud spousta barů a hospod a nejdrsnější verze přímo ve sklepě pod klubem – jugoslávský Tomi Bar, později to samé v bleděmodrém pod názvem Evropa. Nicméně veřejné mínění bylo na jiné straně než klub. A pak přišla událost, která tohle lokální vnímání „rockového“ klubu občany maloměsta krásně dokládala.
Jednou, asi v půl 9 večer si to Jaltskou ulicí šinula trojice mladých gymnazistů - studenti druhého ročníku, dva kluci a slečna. Právě přešli ulici od optiky a mířili ke klubu. Do klubu ale jít nechtěli, normálně by Jaltskou pokračovali dál, kdyby z Tomi Baru (ne z klubu!) zrovna nevyšli dva rusové (mluvili nahlas a rusky) v kožených bundách. Otočili se směrem od klubu a šli študákům naproti. Někde u řeznictví, tedy asi 50 metrů na druhou stranu od klubu, se na chodníku míjeli. V tom jeden z rusů z ničeho nic vytáhl z kapsy malou pistolku a jednoho klučinu střelil do ruky. Prý jen tak, všichni tři študáci z toho byli dost v šoku. Naštěstí to byl čistý průstřel, ale hodně krve, spolužačka postřeleného doběhla k nám do klubu, jestli můžeme zavolat sanitku a benga. Zavolal jsem. Saniťáci ovázali ruku, policajti chvíli hledali nábojnici v té části ulice než je klub. Přišli si i pro mě, když jsem je volal na tísňovou linku. Nevěděl jsem víc, než se sami dozvěděli od postřeleného studenta.
Za dva dny byl v karlovarským deníku titulní článek „Před klubem Propaganda byl postřelen sedmnáctiletý student!“
Tak děkuju pěkně.