PANÍ, CO CETE
Pod klubem ve sklepě v tom samém domě, ještě dřív, než se začal stavět klub, někdy na konci roku 1990, začal jeden jugoš realizovat svojí verzi představy o soukromé restauraci. A tak byla Jaltská ulice (potažmo i Karlovy Vary) obohacena ve stejném roce nejen o klub Propaganda, ale i o téměř non-stop restauraci Tomi Bar. Ve večerních a nočních hodinách se v Jaltské ulici od té mísili máničky, rockeři a alternativní mládež s domestikovanými balkánci, německými sex-turisty na lovu, lovenými ťapkami, ale i s volavkami a cikánskými kapsářkami.
Po čase se na noční Jaltské vykrystalizovala početná feministická odnož romské iniciativy, vytvořená napříč generacemi – od starých cikánek v mnohavrstvých sukních, přes manželky jejich synů až po mladé cikánečky nebo dokonce bílé holky, které byly začleněny do rodiny. Na vysedávání v Tomi Baru a čekání na kafku v teple u kávičky nemělo tohle dámské komando asi dost kaček nebo to bylo jen neochotou přispívat do tržby panu Tomimu a tak i v nejblbějším počasí brázdily asfalt Jaltské a přilehlých ulic a vyhlížely německé zoufalce, kteří si mysleli, že se jim dostane exotického a přitom levného sexu.
Po čase romské krasavice zjistily, že v Propagandě je daleko levnější kafe než u jugoše a tak v jedné zvlášť nehostinné plískanici na kávičku zašly. Bohužel se hned ztratila bunda a tak tehdejší sekjůrity-bouchač Remi dostal pokyn už prostě tyhle baby dovnitř nepouštět. Od té doby to občas chodily zkoušet, jestli jsme si to nerozmysleli.
Jednou z dam ve spolku byla i vysloužilá volavka, která přes den byla častou návštěvnicí mojí videopůjčovny a jako jedna z mála svého druhu vydržela ten genetický tlak a vypůjčené filmy vracela. Do půjčovny chodila v doprovodu svého dlouholetého druha, který ji radil s výběrem – na sebe si filmy půjčovat nemohl, neboť tlak nevydržel, filmy dlužil a nezaplatil. Samozřejmě že členkou noční hlídky byla i jeho mrňavá matka, která nosila několik dlouhých sukní, navrstvených na sobě. A tak v noci ex-volavka trávila pracovní čas po boku své tchyně.
Jednou opět jejich vysunutá hlídka zkoušela, zda by dámy nemohly u nás dostat kávu, a klientka videopůjčovny mne přes otevřené dveře zahlédla uvnitř v klubu. Vystartovala po mě. Pááne vedoucím mě znááátéé já chódím do pučóvnýýý co já nésem taková jako ty cigáňky vénků ňáká taková špíná cigáňskááá ja nemůžů na káfééé??? Mrknul jsem na Remiho: paní znám, tu samozřejmě pusť dál, paní chodí k nám do půjčovny… Ex-volavka byla na vrcholu blaha a chtěla konverzovat. Svým dialektem dokola nám všem vysvětlovala, že vona zrovna není žádná taková špinavá cikánka jako ty venku …dyk mě pánéé vedoucí znatné nééé…
Venku byla ale fakt slota, vítr a déšť se sněhem a tak asi po čtvrthodině do dveří strčila zmrzlý obličej její tchýně, asi naštvaná, že její mladá si tam v teple kecá u kafe a jim venku se kosou třesou sukně. Její výčitky zněly asi jako …pastolo káre džakére dalange… Mladá ji začala oponovat, ale po pár slovech si uvědomila, že celou dobu nás přesvědčovala, že k nim nepatří a zarazila se. Přejela po nás pohledem, jestli ji sledujeme a obrátila se na tchýni: Páni co céte vás vůbec neznam.