HISTORIE UND GEDICHTEN
music club Propaganda, dnes Rotes Berlin
klub v centru Karlových Varů a jeho story
Klub vznikl patrně díky směsi naivity, neznalosti, nepatřičného optimismu a bůhví čeho ještě a ještě a ještě a ještě a navíc za podpory současným náhlým zatměním mysli 3 lidí, kteří se potkávali v polistopadových dnech konce významného roku 1989 na různých politických, společenských nebo kulturních akcích. Ve zmíněném duševním stavu dostali v podstatě stejný nápad – na vlastní tričko udělat a hlavně provozovat klub, kde by probíhaly koncerty a divadýlka, kde by se daly koupit různé knížky nebo hudební konzervy a hlavně, si to přiznejme, studené pifko. A ještě by třeba z toho nějak vyžili, tzn. že sami sobě by vytvořili pracovní místa, kde by dělali to, co by je bavilo.
Jiří Fuchs, Lev „Leon“ Havlíček a František Volf se samozřejmě znali už z let před rokem 1989. Fuchs a Havlíček se potkávali v různých nezávislých iniciativách, soustředěných hlavně okolo karlovarského disidenta a básníka Jindřicha Konečného, později poslance Federálního shromáždění, Leon se navíc tehdy věnoval hudební publicistice a dělal klubové poslechové večery o rockové hudbě, sem tam prosadil i nějaký článek a také účinkoval v rockové, lehce potrhlé kapele „Žába s peněženkou na zádech“ (část muzikantů dodnes hraje pod názvem Fish Flesh Field & Henry Dollar). Volf v 80.letech organizoval různé folkové a rockové koncerty, hlavně tehdy komunisty hodně pronásledované kapely „nové vlny“ a punku a také vícedenní festiválky a přehlídky v Ostrově nad Ohří, třeba čistě folkové (Folkové Vánoce, Folkové Velikonoce), ale i rockových (hlavně nová vlna, punk a alternativa – Mladá rocková scéna, Alternativní scéna), které získaly věhlas po celé republice. Právě proto byl Volf v roce 1986 přizván do dramaturgie Rockfestů v pražském Paláci kultury, které začal organizovat český SSM v rámci tehdejší „perestrojky“. Volf v dramaturgii zůstal jako jeden z mála mimopražských dramaturgů po celé čtyři ročníky a vždy měl na starost program nějaké nesoutěžní žánrové scény, především nových punkáčů, různých, tehdy vznikajících novovlných žánrů, nebo nově se klubajících novoromantiků… Taky díky tomu pak v roce 87 získal místo v programu tehdy znovu otevřeného karlovarského klubu M-klub ve Volgogradské ulici (dnes Mariánskolázeňská)… Právě pozdější uzavření tohoto M-klubu v roce 1990 bylo možná největší motivací vymyslet si klub nový, svůj a za své (což byl největší problém).
Když se nadšenecké trojici na podzim roku 1990 podařilo sesmolit jakousi koncepci klubu, kde by organizovali už zmíněné záležitosti a v tehdejších komunálních volbách v listopadu 1990 vyhrálo Hnutí za rozvoj K.Varů (nebo tak nějak podobně se jmenovalo), obrátili se na čerstvě sestavenou Radu města, kde získali pro tento záměr podporu. Hlavně díky tehdy novému primátorovi, akademickému sochaři Václavovi Lokvencovi a jeho náměstkovi Vladimíru Kulhánkovi, pozdějšímu senátorovi za ODS. Díky! A v prosinci 1990 rada rozhodla, že jim pro jejich záměr přidělí vyhlédnutý prostor v Jaltské ulici č.7 v přízemí, kde se právě likvidoval sklad filmů a filmových plakátů rušené pobočky plzeňského Podniku pro film, kulturu a estrádu… (tak se to fakt jmenovalo). Prostor byl v domě z konce 19.století, údajně postavený židovským spolkem jako 2 magaziny, tedy obchody, aby je pak v meziválečné době koupil nějaký instalatér na sklad a dílnu, po roce 1945 v rámci přestavby na Dům politické výchovy se instalatérský sklad změnil na sklad filmů… Na dnešní zadním, koncertním sále klubu byly kolejnice s dílenskými výtahy mezi regály, plnými plakátů k filmům a „propagandě“ tehdy vládnoucí strany…
A opravdu, po mnoha tahanicích se šéfíky Podniku bytového hospodářství, kteří si ještě nezvykli, že už nerozhodují oni za obálky do kapsy, ale nová rada nové radnice, se podařilo, že na konci ledna 1991 dostali nájemní smlouvu a mohli zcela vymlácený a rozbitý prostor pomalu přeměňovat na klub. Ale tehdy na počátku odchází Lev Havlíček, aby se věnoval raději jiným činnostem, později hlavně Art-foru s karlovarským výtvarníkem, performerem, výtvarným teoretikem a postrachem úředníků magistrátu, Milanem Kozelkou, a opět novinařině a publicistice, což mu v redakci MfDnes vydrželo dodnes.
Budování klubu, kde nebyla elektrika, voda a jediný použitelný kus podlahy, bylo bez peněz velmi krušné. Bez ochoty a nadšení dalších dobrovolníků by to ani nešlo. Za všechny by bylo vhodné jmenovat aspoň dva z nich, kteří opravdu z nadšení pomáhali nejvíc – Milan Linhart a Jarda Dacko. Nakonec se také podařilo získat rozhodující pomoc a pochopení ve stavební firmě KAMP Karla a Marie Přistoupilových, kteří některé práce nechali dělat levněji a hlavně nespěchali s placením… Velký dík po letech.
Tehdy hnědo-okrový interér klubu s dřevěným barem dřevěnou skříní a židlemi (skříň i židle vzaly brzo za své) vyzdobili z nadšení svými malbami na protilehlých stěnách 2 mladí karlovarští výtvarníci a kamarádi, Dan Chmelík a Pavel Šik. Možná někdo ještě pamatuje… Nejsou fotky obou výtvarných velkoplošných děl – neměl by někdo?
Když se podařilo klub otevřít po 8 měsících stavebních prací pod názvem „music club PROPAGANDA“, někdy okolo 20.8.1991, byla to v rámci Karlových Varů velká sláva. V té době vznikaly rockové kluby všude po Čechách jako houby po dešti, před otevřením Propagandy už fungovalo pražské Rock Café nebo sokolovský Bunkr, ten slavný pražský Bunkr otevřel až 3 týdny po Propagandě! Z těchto let vlastně nepřetržitě funguje jen zmíněné Rock café na Národní třídě v Praze, Propaganda (dnes Rotes Berlin) je vlastně 2.nejstarší soukromý hudební klub v republice. Uff.
Zájem karlovarské omladiny po otevření klubu byl obrovský, do Čech tehdy jezdilo mnoho západoevropských kapel, které toužily zahrát si za padlou železnou oponou. Vlastně už není jasné, který koncert byl v klubu první, snad holandská, snad belgická punková kapela Rubber Maid… Ale asi druhý koncert byl tehdy kultovní pražské kapely Garáž, což byla jedna z největších prověrek klubu, jak udělat koncert v malém klubu, který se nedá nafouknout a jak přežít koncert pro ty, kteří se dovnitř dostali… Za necelý měsíc činnosti byl v klubu natáčen hudební pořad Bago pro Českou televizi pod produkčním Alexejem Guhou (vydržel v ČT dodnes, nyní podepsán třeba pod pořadem Poprask) a také rozhovor s Fuchsem a Volfem do tohoto pořadu, moderátorem byl televizní fešák Ondráček v bílém roláku, dnes polovina Těžkého Pokondra.
Nicméně postupem času se ukazovalo, že undergroundově zařízený klub nestačí, že chybí vzduchotechnika, lepší pódiová světla, gumolino na podlaze sálu také není to nejlepší… čili za celou dobu existence klubu se vlastně klub pořád dodělává, když se něco našetří, je furt za co utratit. Mimo činnost klubu si Volf v roce 1992 pronajímá kino Čas na tř.T.G.Masaryka, o pár měsíců později Fuchs vyhrává výběrové řízení na pronájem známé výletní restaurace Malé Versailles. Po vzájemných neshodách a rozporech o dalším směřování klubu a ve snaze víc se věnovat této legendární a tradiční restauraci, odchází na konci roku 1994 z klubu Jiří Fuchs a v klubu zůstává Volf jako jediný provozovatel.
Proto se v letech 95-96 v klubu předělává interiér i jeho řešení, klub nejprve dostává konečně vzduchotechniku, pořádné podium a podlahu na sále, interiér se mění na tmavě modrou a stříbrnou kombinaci starých štuků na stropě a industriálních ozubených kol kdekoliv, kam se je podařilo umístit… Už tehdy měl klub změnit název - na „Blue Berlin“, ale nakonec zůstalo u staré, dobré a zavedené Propagandy.
Taky se v Evropě zásadně změnila situace na klubové scéně – lavinu kytarových skupin depresivních zvuků, staromilských undergroundů a intelektuálské alternativy zastavila nová móda tanečních věčírků, ovšem vymykajících se komerčnímu popu či diskotékovým hitům. Zrodil se house music a techno, kdy samotný dýdžej vzájemným prolínáním různých desek vytváří jako muzikant vlastní verzi taneční hudby… zrodily se house party a samozřejmě dorazily i do Čech. Nejprve to znamenalo odliv zájmu mladé generace o tradiční koncerty, poté musela následovat i změna programu klubu – stěžejními se staly víkendové parties. Mezi prvními dýdžeji na Karlovarsku byly bratři Provázkové (neboli DJ Špagy), v klubu Propaganda se mnoho let usídlil jako diskjockey geniálně šílený a šíleně geniální ing.Jaroslav Srba, který měl v té době okolo sebe rozsáhlý fanklub a další nové začínající djs, kteří procházeli jeho školením. Nutno říct (a poděkovat), že právě nejenom hudební pracovní nasazení tohoto chemického inženýra z palivového kombinátu Vřesová a jeho fanoušků pomohlo dokončit druhou verzi interiéru klubu. Klub byl navíc vyzdoben třemi velkými sochami, vyrobenými studenty střední keramické školy právě pro tento klub pod dohledem profesora Jiřího Jindříška. Dvě z těchto soch dodnes přežily a jsou na sále klubu – Stojící naháč a tolik oblíbená Nahá Máňa na houpačce.
Období těchto house parties bylo pro mnohé nejdivočejším obdobím klubu, pro mnohé zase nejlepším… Nicméně i tehdy módní zájem o techno a house music upadá a klub stojí před nutností znovu předělat. Po karlovarském filmovém festivalu v roce 2002 se na pár týdnů uzavírá, aby otevřen opět změnil svoji koncepci, ale i jméno – z „Propagandy“ se stává „Rotes Berlin“, modro-stříbrný techno interiér se mění na útulnější a lehce dekadentní rudo-zlatý, zkracuje se noční provoz a naopak se otevírá už v poledne. Jak nedávno přiznal Jéňa Smílek, vůdčí osobnost slavné karlovarské kapely Bow Wave: „ze začátku jsme se smáli, hudební kavárna pro mladé už odpoledne je blbost. Teď se tu sám rád stavím na odpolední kávičku…“ Tak to potěší…
Přední barové místnosti klubu nyní dominuje železné sloupořadí, jako kdyby kolonádou proběhla Godzilla, a hlavně železná socha Zlaté Elsy, klubová verze berlínské Bohyně vítězství, kterou i s interiérem vyrobil Tomáš „Masiv“ Dolejš. Naše bohyně ale nestojí hrdě a strnule, ale odráží se ke skoku, stejně jako anděl ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem… A nebo jako Bono na konci černobílého klipu kapely U2 k písni Stay (so far so close), který tak režíroval právě Wenders. Tak to je částečná odpověď na otázku „…proč Rotes a proč Berlín?“ Protože Wim Wenders, protože U2 a jejich deska Achtung Baby, točená v Berlíně, a protože Berlín je úžasné a stále rozdělené město a to i po letech bez zdi a drátů, kluby jsou tam úžasný a hraje se tam podobná muzika jako tady – od techna po post-punk, třeba. Kdyby to měla být salsa tančírna, asi by to byla La Habana Negra, ale to tedy není.
Mimochodem, za 15 let existence klubu bylo také zorganizováno 5 petic, z toho 2 petice naopak, na záchranu klubu. Díky všem za podporu.
A během těch 15 let se v programu klubu vystřídalo mnoho různých kapel a divadel, zavítaly i některé zahraniční hvězdy – třeba legendární jazzový trombonista Fred Wesley tu křtil první desku skupině Monkey Business, Nikky Sudden z Británie, australští Wild Pumpkins in the Mignight, finští Waltari, britsko-indická svatební dechovka Hollywood Bras Band, kde byli i 2 členové Asian Fundamentals, ale několikrát i jediný český muzikant, který se prosadil na světové rockové scéně – Ivan Král (hrál s Blondie, Iggy Popem a hlavně v Patti Smith Group a jeho skladbu Dancing Barefoot hrají i Mission a U2). Měli hrát i Transglobal Underground, ale pár dní před koncertem bylo jasné, že podium je pro ně moc malé a tak se koncert pod křídly klubu přesunul do většího sálu. Z české scény nechyběl snad nikdo významný, od Davida Kollera po J.A.R. Program se nezaměřoval úzce jen na rockovou hudbu, několik let jsou běžné folkové večery českých i pár zahraničních písničkářů, objevuje se jazz a malá divadla… dýdžejské sessiony a taneční party… a spousta dalších pitomin. Své zázemí tu nachází v pravidlených koncertech místní rockové kapely, ale v minulých letech i divadelní činnost Divadla Bezdíčky a jeden čas tu karlovarské divadlo realizovalo svoje pravidelné představení – Rychetského „Nevinní jsou nevinní“ v režii Ivana Krejčího (dnes ředitel divadla v Ostravě).
Snad není moc troufalé tvrdit, že koncepce činnosti klubu se za ty roky moc nezměnila od koncepce, která byla tehdy, možná na koleně, sesmolena na podzim 1990. V průběhu 15 let se v klubu vystřídaly generace návštěvníků, jedni odcházeli z vysokých škol, zakládali rodiny a třeba začali mít jiné starosti, noví a mladší přicházeli… také personálu se vystřídalo hodně, jenom třeba barmanů. A každý si nesl nějaký svůj příběh nebo zážitek z klubu, z koncertu nebo z obyčejné víkendové kalby s kámoši. Snad ty hezčí zážitky převládají. Uff, někdy to ale nebyla jenom prdel, vážně.
František Volf, narychlo sepsáno 18. 4. 2006